VZPOMÍNKA

Myslíš, že bude tvůj život naplněn?

Že cíl, jež nedosažitelný je nám,

zjeví se ti jako sen

a dokončí tvůj život, jež ti byl dán?

 

Nevím, však uvnitř mě je prázdno

a já soužím se ač neznám důvod pravý.

Jsou dny šťastné a jiné jako kdyby cosi vázlo,

jako když přede mnou vysoká zeď se staví.

 

Přemýšlím, co jsi mě vzal a čím obdaroval,

myšlenka pouhá studí mě – zebe.

Víš co jsi zapomněl? Nikdy si mě nevaroval

a mě úzko byl s tebou a je i bez tebe.

 

Bylo tak krásné mít tvou ruku ochrannou

a tolik těžké rozdělit se o ni.

Tvá slova unášela, já čekala kam mě zavanou,

dnes květina vadne a již nevoní.

 

(Pamatuješ na poslední slova? )

Stejně se vezmeme  - jednou…

Vítr a déšť byly v tu chvíli něžným dotykem…

Teď nechvěji se a mám vůli pevnou,

jen dál, jen pryč se vším ostychem.

 

To já budu vždycky ten, co rozhlíží se kolem

a když dotkne se – obraz zmizí rázem.

Cvrčkem v zimě, opuštěným stromem,

možná že změním se, pak opět vkročím na zem.